Jmenuji se Ania a je mi 18 let. Když jsem byla malá, měla jsem problémy se srdcem, a tak jsem nemohla chodit normálně s dětmi do školky, protože jsem nemohla chytit nějakou nemoc. Dopoledne jsem trávila s jednou paní nebo babičkou, záleželo na tom, kdo byl zrovna doma. Když jsem měla tři roky přibyla do naší rodiny moje sestra. Pocházím z věřící rodiny, a proto jsem tak nějak samozřejmě chodila do nedělní školky v našem kostele. Tam jsem potkala mé první kamarády a s nedělní školkou jsem taky absolvovala několik letních pobytů. Na jednom z nich, bylo mi asi 7, jsem přijala Ježíše Krista jako svého Spasitele. 7leté dítě ještě určitě nemůže zcela odhadnout váhu svých rozhodnutí, ale já jsem přesto od té doby věděla, že Bůh je všude se mnou a chrání mně. V 12 letech jsem měla konfirmaci, na které jsem vlastně potvrdila své rozhodnutí.
Jenomže pak přišlo období puberty, kdy mi všechno v kostele připadalo nudné a úplně mimo. V té době můj mozek zaplňovaly telenovely, seriály a počítačové hry. V období dorůstání jsem musela řešit i osobní problémy. Přepadaly mně pocity deprese z toho, jak vypadám. Chtěla jsem být hezčí, hubenější, prostě jiná… Naštěstí si toho všimlo i mé okolí, rodiče i přátelé, a tak postupem času se to nějak vyrovnalo. Hodně mi pomohla taky má víra v Boha, protože Bůh nás přijímá takové, jací jsme. Další etapu v mém životě představoval gympl, kde jsem potkala hodně skvělých lidí a přátel. O prázdninách jsem jezdívala na různé pobyty a kempy, se skauty nebo na english campy, na kterých jsem taky potkala hodně skvělých lidí a mohla jsem procvičovat angličtinu. Asi zatím největší moji zkušeností byl třitýdenní pobyt ve Švýcarsku, kde jsem bydlela ve dvou věřících rodinách s malými dětmi. Měla jsem z toho nejprve veliké obavy, protože jsem vůbec nevěděla, do čeho jdu. Ale ti lidé byli úplně úžasní, brali mně jako člena rodiny a vůbec se na mě nedívali jako na nějakého člověka z východu (hodně tamějších lidí si myslí že ČR je někde při Rusku).
Tento rok byl pro mě hodně důležitý. Hlavně co se týká školy. Byl to můj poslední rok, takže mě čekala maturita a přijímací zkoušky. Na štěstí jsem to zvládla, nepropadla jsem depresi, že jsem úplně ta nejblbější na světě, a u maturity jsem neměla ani velkou trému, čemuž jsem se divila, protože to u mě není zvykem.
Víra v Boha pro mě znamená velmi mnoho – dává mému životu smysl. Nechtěla bych žít jen tak ze dne na den a přežívat s pocitem, že smrtí všechno končí. Bůh je pro mě oporou v každodenních situacích – mohu se na Něho kdykoliv spolehnout.
