Narodil jsem se ve věřící rodině, kde jsem byl odmalička vychováván podle křesťanských hodnot, tedy podle Bible – snažili jsme se nezanedbávat nedělní bohoslužby, nikdo z nás nežil něják špatně, nepili jsme, nekouřili… žili jsme prostě takový normální spořádaný život.
Když mi bylo asi 11 let, začal jsem více vnímat, čemu se říká Bible a křesťanství. Začal jsem si klást otázky ohledně víry v Boha. Byl jsem vychováván s vědomím toho, že Bůh je „a basta“. Ale přišel moment, kdy jsem se musel zastavit a říct si, co opravdu chci ve svém životě. Zhodnotil jsem obě strany. Mohl jsem si vybrat buď nějak prožít tento život – možná hezky, budu si užívat, ale pak mě nečeká nic, možná peklo, možná další vtělení. A nebo vybrat si cestu, kterou mi Bůh připravil skrze Pána Ježíše Krista, který za mé hříchy zemřel na kříži, a tak mi odpustil moji každou špatnost, a který vstal z mrtvých, a tak ukázal světu, že Bůh přemohl smrt, že lidi konečně mají smysl života a že se nemusí bát, co bude až zemřou. Vybral sem si to druhé. Tehdy, když jsem ležel v posteli a řekl Bohu pár vět, jsem věděl, že se poprvé modlím opravdu vážně. Do teď jsem nikdy nelitoval toho, že jsem požádal Boha, aby On byl Pánem mého života a aby mi odpustil mé hříchy. Nestal jsem se hned jiným, nezahřmělo, netřásly se zdi, ale uvnitř jsem začínal mít pocit štěstí a naděje. Získal jsem nového Přítele, který mě vždycky slyší, když potřebuji pomoct, např. když mám písemky a potřebuji se rychle naučit.
Tento rok jsem dělal maturitu. Pociťoval jsem trochu nejistotu z toho, že si vytáhnu špatnou otázku nebo se zaseknu, ale modlil sem se o pokoj a Bůh mi ho daroval. Modlil jsem se, aby mi pomohl si na vše vzpomenout… V den moji maturity jsem byl neobvykle klidný a hned po prvním předmětu ze mě spadl i všechen zbytek strachu a ostatní předměty jsem si už užíval. Víte, není to jenom o pocitech – že Bůh mi dal pocit, že mi pomůže, ale On to vážně udělal!
Kolikrát mi už Bůh pomohl v těžkých situacích… A i to, že můžu žít, je Boží dar – byl jsem totiž operován, když mi bylo 9 měsíců, protože jsem měl problém se srdcem a nemohl jsem dýchat. Své první narozeniny jsem tak oslavil v nemocnici. Ale teď jsem živý a zdravý a vím, že On má nějaký plán pro můj život, a proto nechci ten život promrhat. A možná je to proto, abych vám mohl říct toto svědectví, abyste i vy – kempáci, mohli zažít něco z Jeho lásky k vám. Diky.
