Narodila jsem se před 18ti lety do úplně normální rodiny. Moji rodiče mne měli odmalička moc rádi. Po 4 letech se narodil můj mladší bráška. Od té doby se všechno točilo jen a jen kolem něj a na mne už nikdo neměl čas, a tak jsem musela do školky mezi ostatní děti mého věku. Stala se ze mne zamlklá a tichá holčička, které si nikdo nevšímal a která ani nebyla ničím výjimečná, a tak se se mnou skoro nikdo nebavil. Tím, že jsem byla taková „šedá myška“, jsem se stala oblíbeným terčem posměchu mých spolužaček na základní škole,a pak následně i slovní šikany z jejich strany. Myslela jsem si, že jsem úplně k ničemu a že už do konce života budu osamělá a bez přátel.
Na konci 8. třídy mne pozvala jedna holka na English Camp, a protože jsem milovala angličtinu, tak jsem neváhala ani minutu a nabídku přijala. Byla jsem i docela ráda, že je to křesťanský pobyt a že mne tam snad nikdo nebude nějak slovně napadat nebo se ke mně chovat špatně. Měla jsem sice strach, aby to nebyli nějací blázniví fanatici, se kterýma jsem se už setkala, ale kamarádka mne ujistila, že jsou úplně normální. Tehdy jsem si říkala: „Hahaha…křesťané a normální?!?! Tak to bych chtěla vidět…“ Přijela jsem do Malenovic, kde se konal camp, a po očku jsem se rozhlížela, kde na mne někdo vybafne s Biblí v ruce a začne s těmi „křesťanskými kecy“, ale nikde nikdo. Všude jen normálně vypadající, usměvaví a příjemní lidé – byla jsem překvapená!… Když jsem pak ale zjistila, že večer budeme sedět asi dvě hodiny a poslouchat nějaké „kázání“, tak to prvotní nadšení opadlo. Kdyby mi v tu dobu někdo řekl, že je ten večerní program docela zajímavý a hlavně funny, tak bych si poťukala na čelo. Ale bylo to opravdu tak! Nikde nestál nějaký farář s kamenným výrazem v obličeji, ale byl tam takový „správný“ a věčně vysmátý Amík jménem Ray a ten mluvil o své víře a Ježíši s takovým nadšením a zapálením, že mě to fakt dostalo. Ale byla jsem opatrná, aby se mnou nikdo nemanipuloval a taky jsem to patřičně dávala najevo při diskuzích. Týden uběhl jako voda a já jsem se musela se všemi rozloučit… Bylo mi smutno, protože jsem musela opustit lidi, kteří mne brali takovou, jakou jsem byla… Když jsem si pak doma vybalovala věci, tak jsem našla takovou modrou knížku s nápisem Nový Zákon. Řekla jsem si, že nic za to nedám, když si to přečtu. Myslela jsem si, že to bude fakt děsná nuda. Byly to samé příběhy, sice mi přišly někdy nereálné a postavené na hlavu, ale to se mělo časem změnit. A změnilo se…
Další prázdniny jsem byla před kempem na dovolené v Chorvatsku. Jeden den jsme jeli na nějaký vzdálený ostrov lodí. Bylo nás tam asi 40 a najednou kde se vzala, tu se vzala, přihnala se obrovská bouře s větrem jménem bóra a vlny se zvedaly do výše 4 metrů a mezi těmi vlnami byla naše maličká výletní lodička. Po pár minutách jsem si vzpomněla, že jsem tam v té modré knížce četla příběh o tom, jak byl Ježíš s jeho učedníky na moři a přihnala se bouře, a tak jeden z těch učedníku vzbudil Ježíše, aby tu bouři uklidnil. Dívala jsem se kolem, jestli tam někde nebude někdo takový, ale viděla jsem jen samé vystrašené a strachy bledé obličeje. Řekla jsem si, že se zkusím pomodlit, jestli se náhodou něco nestane. Jenže jsem nevěděla, jak začít. Tak jsem jen řekla: „Prosíííím! Ať to všichni přežijeme!“ a jak asi tušíte, přežili jsme to… A já jsem mohla jet na svůj druhý English camp. Těšila jsem se, že ty večerní programy budou zase tak zajímavé jako byly minulý rok. Ale byla jsem zklamaná, už to nebylo to, co před rokem. Vracela se mi ale na mysl ta příhoda z Chorvatska. Nedalo mi to, a tak jsem se ptala víc a chtěla jsem vědět, jak někdo může mít jistotu, že je s ním vždy někdo, kdo ho ochrání a na koho se bude moct obrátit vždy, když bude mít strach, nebo někdo, kdo ho má skutečně rád takového, jaký je. Dostaly se mi na toto všechno odpovědi. Můj mozek je chápal, ale srdce ne…
Začala jsem tedy chodit na mládež, abych zjistila, co a jak mám dělat, abych to chápala i srdcem. Nějak nic nepřicházelo a já jsem už začala být zklamaná, že to nakonec je asi jen výmysl. A pak jsem jela na podzimní pobyt mládeže. Měli tam být i nějací muži, kteří prý mají dar slyšet to, co říká Bůh určitým lidem. Řekla jsem si: „Tak teď, nebo už nikdy!“ a povídám v mysli Bohu: „Pokud tedy opravdu jsi a to všechno, co jsem dosud slyšela, je pravda, tak prosím, ať mi jeden z nich poví něco, co o mě nikdo z mládeže neví.“ V tu chvíli jsem se upřímně zděsila toho, co by to mohlo být, ale už to nešlo vrátit zpátky… Čekala jsem, a ono nic. Už měla přijít chvíle, kdy se měli s námi rozloučit, když najednou se na mě podíval jeden z nich a řekl mi to, co jsem chtěla slyšet od Boha. Bylo mi jako bych se někde vznášela a najednou všechno do sebe zapadalo. Cítila jsem, že je tady Ježíš, který mě miluje a tolikrát mě už v životě ochránil, i když jsem Ho ještě neznala, a že s Ježíšem se nemusím nikoho ani ničeho bát. Ježíš tady byl, je a bude se mnou pořád, ať se stane cokoliv! Na ten okamžik nikdy nezapomenu.
I když by se mohlo zdát, že tohle vyřešilo najednou všechny problémy, tak to není pravda. Bůh pomalu proměňoval můj ostych mluvit s lidmi a dával mi odvahu udělat ten krok a jít k lidem a mluvit s nimi. Dával mi naději, že najdu skutečné přátele, a že i když mě někdy lidé zradí nebo mi ublíží, tak přece On je tady pro mne a je tady 24 hodin denně. A asi byste nevěřili, ale z té tiché a „šedé myšky“ se stala postupem času ukecaná, věčně vysmátá osůbka, prostě pravá JÁ. Jsem obklopená neustále kamarády a hlavně několika opravdovými přáteli, kteří neubližují, ale vždy utěší, když je mi špatně a „deptám“, a kteří si o mně myslí, že jsem taková už odjakživa. Ne, já jsem taková dřív nebyla – to mne změnil až Ježíš!
