Boha jsem dříve vnímala jako něco, čím si lidé vysvětlovali v minulosti jevy, kterým nerozuměli – „tenkrát to mělo význam“ – myslela jsem si – „ale dnes už je to přežitek.“ To, že ještě dnes chodí lidé do kostela a věří v Boha, jsem si vysvětlovala tak, že buď nerozumí pokroku a nebo prostě mají černé svědomí a potřebují se vyzpovídat.
V létě 2002, to mi bylo 16 let, jsem poprvé jela s Těšínskou mládeží na English camp. Doporučila nám ho naše angličtinářka, a tak jsme si ještě s pár spolužáky řekli, že to může být dobrá příležitost procvičit si angličtinu. A to taky byla. A nejen to… Byla tam spousta legrace, skvělých zážitků, nových přátel… ale také setkání s křesťany, kteří věřili v Boha, žili s Ním a byli vděční, že Ho znají. Na tom by nebylo nic zvláštního, jenomže oni vůbec nespadali do žádné z kategorie mých představ. Nebyli vůbec hloupí a zaostalí a do kostela taky nechodili proto, aby se vyzpovídali. Něco mi tady nezapadalo a zajímalo mě, jak to, že tomu věří. Proč? Co jim to dává? Copak nevidí, kolik zla ten „Dobrý Bůh“ na světě dovolí? Na všech večerních diskuzích, které jsme měli na campu, jsem se tomu snažila přijít na kloub. Ale nepřišla jsem…
Odjela jsme domů s tím, že jsem poznala skvělé přátelé, procvičila angličtinu, ale víra a Bůh to není nic pro mě. Následovaly ještě jiné akce, na které jsem s mládeží jela – výlet na kole, oslava Dne díkuvzdání, zadarmo hodiny angličtiny u Romči, další camp, Dny přežití… Mezitím jsem přečetla i nějakou knihu, která vysvětlovala, že křesťanství není tak nevědecké a historicky nepodložené, jak jsem si myslela. V té době už jsem začala přemýšlet o tom, že Bůh by možná existovat mohl… Přesto zde byla jedna věc, která se mi nezdála: Bůh je dobrý a má rád všechny lidi – to je sice krásné, ALE – jak Bůh může mít rád i lidi, kteří napáchali tolik zla? Ať je dobrý kolik chce, to přece nemůže!
Na tuhle otázku mi přišla odpověď nanejvýš osobní. Rozešel se se mnou přítel. Hodně mě to bolelo, ale zároveň po nějaké době jsem mu dokázala všechno špatné odpustit a zároveň ho pořád vidět jako člověka se spoustou dobrých vlastností, a tím ho mít stále ráda. A tak jsem pochopila, že když má Bůh někoho opravdu rád, a to On lidi opravdu má, dokáže odpustit cokoli. To byl moment, kdy jsem si uvědomila, že Bůh existuje. V té době jsem byla s mládeží sjíždět řeku Sázavu – všem doporučuji, opravdu skvělá akce.
Ovšem bohužel v mém životě se zase nic podstatného nezměnilo, jen jsem poznala, že věřit v Boha je rozhodně méně hloupé, než v Něj nevěřit Následovala dlouhá doba, kdy jsem se moc nestýkala s křesťany, ani nejezdila na žádné jejich akce… a to až do zvratné chvíle… V lednu 2007 jsem jen tak ležela v posteli a venku byl šílený vítr, rušilo mě to a nemohla jsem se učit (zkouškové v plném proudu). V tom ke mně Bůh promluvil a nabádal mě ke změně mého křesťanského života – abych ho nežila jen pro sebe, ale i pro druhé. Cítila jsem Jeho přítomnost tak blízko u sebe a začala jsem toužit po tom, poznávat Ho víc.
Začala jsem chodit na mládež a bylo to skvělé – všichni mě tam rádi viděli a já je taky. Začala jsem mládež brát jinak – už ne jen jako setkávání s přáteli, ale také setkávání s Bohem.
Vždy jsem toho chtěla v životě hodně stihnout. Nejraději bych vystudovala aspoň 3 vysoké školy, protože mě poznávání nových věcí moc baví. Taky bych ráda cestovala a samozřejmě založila rodinu a měla děti… Vždyť život toho tolik nabízí! Ale ono se to snad ani reálně stihnout nedá, alespoň ne tak rychle, jak bych si to nejraději naplánovala do života já. Dřív jsem nevěděla, co mě skutečně udělá šťastnou. Dnes se snažím naslouchat Bohu a On mě vede svou cestou. Zatím žiji s Bohem jen krátce, ale ještě se mi nestalo, že by Jeho cesta vedla do slepé uličky. Naplňuje můj život jistotou a vírou v budoucnost, tak jak jsem to vždy potřebovala.
