Před dvěma lety mě kamarádka zatáhla na English Camp. Věděla jsem, že to organizují křesťani, a doufala jsem, že do mě nebudou moc hustit ty jejich fanatické kecy… V Boha jsem sice věřila, dokonce jsem se denně modlila, ale to bylo tak asi všechno. Uznávala jsem i jiná náboženství, křesťanství mi v té otázce připadalo hodně netolerantní a ani mě moc nelákalo. Na křesťanství jsem asi nejvíc nechápala osobu Ježíše Krista, konkrétně to, že ho křesťané berou jako Boha. Proč by nějaký člověk měl být Bůh a lidé by se k němu měli modlit a zpívat mu písně?
Jeden den po večerním slově nebyly skupinky, jen nám řekli, že kdo si chce povídat, ať zůstane, kdo ne, může jít. Nějak jsem cítila, že mám zůstat. S kamarádkou jsme si přisedly k pár dalším holkám. Byla tam i moje skvělá spolubydlící (z pokoje) a zareagovala na to, že nechápu, jak můžou uznávat Ježíše jako Boha. Říkala, že s tím taky měla problém a mluvila o tom, jak se jí Ježíš dotýkal… Hodně mě to oslovilo, zjistila jsem, že oni tomu nevěří proto, že jim to někdo vtloukal do hlavy a že na tom Ježíši asi fakt něco bude, když dokáže někoho hladit… Měla jsem plnou hlavu myšlenek, takový šílený chaos… Zavřela jsem se na balkóně, kde jsem plakala a modlila se. „Ježíši, jsi to Ty, kdo se o mě celou tu dobu staral?“ Moje myšlení se toho večera změnilo. Stala jsem se otevřenější na názory křesťanů, začaly mě víc zajímat.
Na pokempovém setkání měla jedna Američanka slovo, ze kterého si pamatuji jen to, že říkala, že „Ježíš si nás najde.“ Ve chvíli, kdy to řekla, jsem cítila, že Ježíš si mě zrovna našel. Jako by se mě dotýkal… Chtělo se mi plakat, ale potlačila jsem to, nechtěla jsem vzbuzovat pozornost…
A život šel dál… Nikdo z lidí nevěděl o tom, co se stalo, nejsem moc sdílná. Na mládež jsem nechodila, Bibli jsem nečetla… moje víra neměla jak růst. No, „neměla“… na mládež mi nikdo chodit nezakazoval, číst Bibli taky ne… jenom se mi prostě nechtělo.
Trvalo to asi tak půl roku a pak se můj postoj úplně změnil. Bylo to na
tréninkovém dnu na Namax. Nebyla jsem tam od rána, protože jsem neměla
v plánu se na Namaxu nějak aktivně podílet. Říkala jsem si, že stejně
nemám na to, abych si s někým povídala o tom, proč je zrovna
křesťanství to nejlepší, že jsem hrozně málomluvná a ještě k tomu
o tom vím hrozně málo… Takže jsem se stavila jen tak navečer… Jeden
člověk tam měl slovo, které nás mělo povzbudit k tomu, abychom si svou
víru nenechávali jen pro sebe, abychom ji šířili, že stačí jen najít
odvahu… Deptal mě pocit, že já na to prostě nemám. Později za mnou
přišla jedna kamarádka, že by se za mě chtěla modlit. Nevím, co se
modlila, hrála tam hudba, ale když skončila, řekla mi něco, co ona sama
nemohla vědět. Řekla mi, jak se cítím – že se cítím nepoužitelná, a
vysvětlila mi, že pro Boha jsem důležitá, že má pro mě plán a že beze
mě jeho dílo nebude úplné. Přirovnala to do puzzle – i když jenom
jeden puzzlík chybí, není to ono. Byla (a jsem 
Bohu nesmírně vděčná za to, co mi skrze ni řekl, za to, že
jsem pro něj důležitá a za všechno, co pro mě udělal.
Bůh hodně změnil můj život a mne samotnou. Připadám si veselejší, šťastnější. Vím, že tu nejsem jen tak, že můj život má smysl. Vím, že v Jeho rukou může být můj život skutečně prožitý. On ví nejlíp, co je pro mě nejlepší. Zná mé slabosti, nevede mě do něčeho, na co nemám. Z vlastní zkušenosti vím, že stojí za to se na Něj spolehnout. Vím, že stojí za to poprosit Ježíše, aby to On byl pánem našeho života.
