Před dvaceti lety se mým rodičům narodil můj bratr. Krátce po jeho narození moje maminka uvěřila v Boha, což ovlivnilo život celé naší rodiny. Dnes si nedokážu představit, kde bych byla, kdyby se to tehdy nestalo. Když měl můj bratr dva roky, narodila jsem se já. Maminka nás už odmalička vodívala do sboru na nedělní besídku, kde nám vyprávěla různé příběhy z Bible a učila nás o Bohu. Bylo mi vždycky líto, že táta s námi do sboru nechodil a že v tom byla naše rodina rozdělená. Přesto vím, že nás rodiče vychovávali, jak nejlépe uměli – a taky jsme s bratrem prožili skvělé dětství. O prázdninách jsme jezdili na dětské tábory, kde jsem mněla možnost slyšet evangelium. A právě na jednom z těchto táboru jsem přijala Ježíše. Vím, že už tehdy mně Ježíš přijal do Své rodiny, ale jak šel čas dál a já byla starší, sice jsem stále chodila do našeho sboru, ale protože u nás nebylo moc mladých lidi, začala jsem se vzdalovat. Nebrala jsem vztah s Ježíšem nijak osobně. Ani jsem nevěděla, že Bůh nám chce být blízko na každý den, nejen třeba v neděli.
Změna nastala, když mi bylo patnáct a jela jsem na letní pobyt do Smilovic. Tam jsem prožila, že Ježíš zemřel za mé hříchy – šel a vzdal se všeho, aby mně zachránil. Tehdy jsem mohla slyšet, jak mi Jeho hlas říká, že Mu na mě záleží a že mě má rád. A tak jsem znovu přijala Ježíše jako svého Pána a Přítele. V modlitbě jsem prosila Boha, mého Otce, aby mi odpustil, že jsem šla svou cestou, a děkovala Mu, že mě znovu našel. I když se nestalo nic tak zvláštního – netřásla se země ani nepadaly blesky, přesto byl ten okamžik pro mně nádherný. Takovou lásku a přijetí jsem nikdy neprožila. Ještě úžasnější je to, že to trvá na věky. Vzpomněla jsem si na příběh o ztracené ovci a pastýři. Ten pastýř šel hledat svou ztracenou ovci a musel přitom opustit celé své stádo. Když ji pak našel, ujal se ji a dovedl ji ke svému stádu, aby ji mohl dále vést. Uvědomila jsem si, že já jsem ta ovce a Ježíš je ten pastýř. Vím, že i kdybych šla pouští, On bude se mnou, nemusím se bát, nemusím znát ten hrozný pocit nejistoty, co bude dál. Nejsem si často jistá mým příštím krokem, ale jsem si jistá Bohem, který mé kroky vede. Nelituji ani jednoho dne, který jsem prožila s Ježíšem.
