Vyrostl jsem v nevěřící rodině a nikdy jsem neměl zájem hledat Boha – to jestli existuje nebo ne pro mě nebylo podstatné. Připadal jsem si sám dost silný, abych se o sebe v životě postaral. Věci, na kterých mi opravdu záleželo, jsem vždy dělal naplno, a tak jsem docela vynikal ve škole, později i ve sportu a v jiných věcech. Ale jakmile jsem dosáhl toho, co jsem chtěl, objevily se další cíle, kterých jsem chtěl dosáhnout. A tak pořád dokola… Cítil jsem se hodně jiný než ostatní v tom, jak jsem vnímal věci kolem mě – zatímco ostatní spoustu věcí neřešili, tak já jsem se jimi musel stále zabývat. I přes to, že jsem vynikal, jsem nedokázal přijmout to, kým jsem.
V létě roku 2002 jsem jel na English Camp. Chtěl jsem hlavně zdokonalit svoji angličtinu a strávit týden se svými přáteli. Při vyplňování přihlášky jsem nevěnoval pozornost tomu, že camp pořádá křesťanská organizace a že jsou tam křesťanské večerní programy. Camp byl pro mě skvělým zážitkem: Bavily mě večerní hry, sporty a hodně se mi líbil i způsob výuky angličtiny (moje angličtina se za ten týden hodně zlepšila). Ale nesnášel jsem večerní křesťanské písně, které mluvily o Bohu, ve kterého jsem nevěřil. Bůh a křesťanství pro mě znamenalo prostředek, který si vymysleli lidé, aby mohli ovládat druhé lidi. Takže i večerní Rayovo slovo o Bohu jsem ignoroval. Diskusní skupinky pro mě byly hlavně možností, jak projevit svoji schopnost diskutovat a předvést se před druhými. Ještě s jedním kamarádem ve skupince jsme se křesťanům vysmívali – že v dnešní době už nikdo není tak hloupý, aby věřil v Boha. Asi druhý večer jsme si s kamarády zakouřili trávu a asi to byl dost silný model, protože jsem to „lehce“ nezvládl a asi hodinku potom proklečel nad záchodovou mísou. Následoval dost nepříjemný rozhovor s Davidem (ředitelem campu) o dodržování pravidel na Campu a byl jsem rád, že mě neposlal domů. Ale jinak byl pro mě camp „jen“ skvělým zážitkem. A zůstalo by to tak, nebýt toho, co řekl v poslední večer jeden můj kamarád křesťan. Mluvil o Bohu, o životě s ním a o tom, jak jej Bůh naplňuje svojí láskou ke všem lidem kolem. English Camp skončil a já jsem si uvědomil, že chci získat to, co má on.
A tak jsem začal chodit mezi křesťany – nové přátele, které jsem na campu poznal. Začal jsem hledat odpovědi na otázky, které mě zajímaly. Moc jsem chtěl poznat Boha, ale zároveň jsem si dával pozor, aby mnou nikdo nemanipuloval. Věděl jsem, že mám-li se pro Něho rozhodnout, tak mé rozhodnutí musí být upřímné. Snažil jsem se všechno si odůvodnit rozumově a dostalo se mi spousty odpovědí – ale některé otázky zůstaly nezodpovězené. Jednoho dne jsem si uvědomil, že jsou věci prvořadého významu a věci podstatné méně. Chtěl jsem zjistit, o co v křesťanství ve skutečnosti jde, jaké je jeho jádro, jeho podstata. Řekl jsem si, že nepotřebuji všechny odpovědi hned, ale že je dostanu postupem času.
Asi 3 měsíce po campu se mě Bůh dotkl a já jsem si uvědomil, že ten, který za mě zemřel na kříži, mě nemůže nic než milovat. A tak jsem se rozhodl pustit jej do svého života. Tehdy jsem plakal a litoval jsem toho, že jsem mu nevěřil a vysmíval se mu. Vím, že to bylo nejdůležitější rozhodnutí v mém životě, a nelituji toho ani trochu.
Od té doby se můj život začal měnit po všech stránkách. Jinak prožívám věci, jinak se chovám, rozhoduji se na základě jiných priorit než předtím. A Bůh mění můj charakter. Bůh mě postupně osvobozuje od mé sebestřednosti – zaměřování se na to, co chci já. Dovedu více vidět lidi kolem sebe, prožívat s nimi radost, bolest. Život s Bohem mnohdy není lehký – Bůh mi ukazuje můj hřích a to bolí. Vím ale, že to dělá, aby mě od toho osvobodil. A vím, že kdybych to nechtěl, tak by přestal. Ale já chci, protože vím, že ty věci jsou zdrojem bolesti a smutku v životě mém i druhých. To, co jsem prožil za posledního tři a půl roku dalece překračuje mé očekávání, se kterým jsem se odevzdával Bohu. Cítím radost, kterou jsem dříve postrádal. Vlastně bych řekl, že si někdy připadám jako nejšťastnější člověk na světě – je to obrovský kontrast oproti mému dřívějšímu životnímu pocitu. Dokážu přijmout sám sebe a mění se rysy mojí osobnosti, které jsem dříve nedokázal přijmout a které mě trápily. Samozřejmě, že ne vždy, ale postupně se to posunuje k lepšímu.
Prostě jsem navázal vztah s Ježíšem. Mluvím s Ním každý den – modlím se k němu. Bible se pro mě stala doslova živou knihou. Když ji čtu s očekáváním na Boha, Duch Svatý promlouvá přímo do konkrétních situací mého života. Bůh mě neustále překvapuje způsobem, jakým odpovídá na modlitby, a často vůbec tím, že odpovídá. Ježíš mě neustále učí něco nového – život s Ním rozhodně není nuda. Když On se mnou něco dělá, zpravidla to dělá docela jinak, než bych to čekal. V tom všem Jej můžu blíže poznávat – co ke mně cítí, jak myslí. A to je pro mě jedním z důkazů, že Ježíš je živý, že není jen nějakou mojí autosugescí nebo psychologií. On je prostě milující bytost. Mým oblíbeným životním obdobím jsou různé zkoušky a tlaky. To proto, že tehdy musím hledat Boha a můžu více zakoušet jeho blízkost a pomoc v konkrétních situacích a v praktických věcech jako je škola, vztahy s lidmi, různé depky, finance atd. Vím, že ať přijde cokoliv, tak můj dobrý Otec mě nikdy neopustí a vždy mě podrží. Spoléhám na Něj.
