Jsem obyčejná dívka, která pluje lodí po moři jménem Život. Když jsem byla malé dítě, mojí rodiče se rozvedli. Já a můj bratr jsme zůstali u mamky a přestěhovali jsme se společně k prarodičům na venkov, kde bydlím dodnes. Během svého dětství jsem se dozvídala spoustu informací o Ježíši a křesťanství, ale nějak jsem to nebrala vážně, nechápala jsem to. Jediné, v co jsem tehdy věřila, byla existence světa, který není možno vidět. Věřila jsem, že existuje něco víc, a toužila jsem to najít. Na základní škole jsem se moc dobře neučila, prostě mi to nešlo, ale asi v šesté třídě jsem se ale rozhodla, že se začnu učit. Učení jsem opravdu věnovala spoustu času a i když výsledky přicházely pomalu, nevzdávala jsem se. V deváté třídě jsem měla skoro samé jedničky, učení mě bavilo, ale moje vztahy s kamarády začaly chladnout. O prázdninách před nástupem na střední školu, jsem jela s dorostem, do kterého jsem občas chodila, na tábor, kde se poprvé Ježíš dotkl mého srdce. Jako kdyby mi říkal: „Já jsem to, co hledáš, to něco…“ Po krásném táboře přišel šok v podobě nové školy. Neměla jsem žádné opravdové přátele a začaly se objevovat myšlenky na sebevraždu. Abych tu těžkou dobu přežila, začala jsem snít s otevřenýma očima, intenzivně jsem se učila, a když mě nikdo neviděl, tak jsem plakala. Jenže situace se nelepšila, ba naopak – bylo to stále těžší. Připadala jsem si jako nikdo – nikdo mě neměl rád. Cítila jsem velkou prázdnotu ve svém srdci a přitom jsme věděla, že tu prázdnotu nedokáže vyplnit nic z tohoto světa, nic materiálního, ani drogy nebo alkohol. Začala jsem Boha prosit, aby mě zabil. Přece nemá smysl starat se o člověka tak zkaženého a nečistého, který nic pořádně neudělá. Postupně se vytrácela touha po životě a radost. Ztratila jsem zájem o okolí, byla jsme velmi smutná. Jedna naděje zazářila, když se mi do rukou dostaly knihy s východní filozofií, ale moje nadšení s postupem času vystřídal ještě větší zmatek a chaos. Asi pět let od doby, kdy jsem prožila, že Ježíš je skutečný a živý, jsem se dostala do bodu, kdy jsem věděla, že buď se zabiju a nebo mě Ježíš zachrání. Bylo mi všechno jedno, už jsem prostě nemohla dál. Modlila jsem se k Bohu: „Bože, zachraň mě nebo se zabiju.“ A Ježíš na sebe nenechal čekat a podal mi svou ruku, které jsem se chytla. Dnes je mi 21 let a je to rok, co jsem chtěla zemřít. Hodně se změnilo. Bůh vzal mou bolest a všechny hlavní problémy mého života se mnou začal řešit. Vlastně to dělá dodnes. Stal se mým nejlepším přítelem a otcem. Vím, že je mi neustále nablízku a chce se mnou být, pokud mu to dovolím. Ukázal mi, jak moc mě miluje. Nikdy mě nezranil ani nezklamal. Vím, že život s Ním neznamená život bez problémů a vždy v pohodě. Ba naopak, občas se mi zdá, že mám více starostí než předtím, ale s jedním rozdílem. Každodenní život a problémy mě už nesvírají tak jako kdysi, protože mou nadějí je Ježíš. Vidím své problémy z jiného úhlu a nacházím nová řešení. Uvědomila jsem si také, že tu nicotu, kterou jsem prožívala, způsobil hřích – odloučení od Ježíše.
