„Pro sebe jsi nás stvořil, Bože, a nepokojné je naše srdce, dokud nespočine v Tobě“, řekl kdysi Augustin a já se dnes mohu s tímto tvrzením zcela ztotožnit. Cesta k tomuto ztotožnění nebyla ovšem vůbec přímá…
Vyrostla jsem v „křesťanské“ rodině – v rodině Svědků Jehovových. „Křesťanská“ rodina to byla v tom smyslu, že uznávala existenci Boha, ale jinak je náboženství Svědků Jehovových velmi vzdálené „pravému“ křesťanství, jak jej prezentuje Bible… Zpětně vidím, že život „pod křídly“ organizace Svědků Jehovových nesl s sebou některá pozitiva – např. vědomí toho, že je zde duchovní svět, který člověka přesahuje, nebo dosti důkladné poznání Bible, byť v interpretaci Svědků. Nesl s sebou ale také samozřejmě mnohá negativa – především to byl pocit odmítnutí pramenící ze separace od okolního světa, která byla důsledkem učení Svědků Jehovových o jejich vyvolenosti nad ostatními lidmi, jenž budou všichni zničeni v Armagedonu. Tato vyvolenost se ovšem pojila se spoustou podmínek – vyhýbání se „špatné společnosti“- což byli všichni kromě Svědků, neslavení narozenin, vánoc, zákaz stát u hymny, účastnit se jakýchkoli ideologicky (politicky, nábožensky…) zabarvených akcí… Tyto prvky víry SJ vedli k tomu, že jsem většinou byla vnímaná ostatními jako „jiná“, mimostojící, což v mém nitru začalo pomalu vytvářet drážku odmítnutí, více a více prohlubovanou následnou zkušeností. Abych se chránila před bolestí odmítnutí, začala jsem si v nitru brzy budovat různé obranné mechanismy – a nejúčinnější byla maska dokonalosti. Snažila jsem se být dobrá ve věcech, ke které mi šly (učení, sport, kreslení…), a dařilo se mi to. Ale někde uvnitř stále zůstávala skrytá tíha a neuspokojení ze života, kterou nemohl pouhý vnějškový úspěch naplnit. A tak jsem začala hledat něco vnitřnějšího, hlubšího, něco, co samotného člověka přesahuje… S přechodem na SŠ jsem odešla od Svědků Jehovových a začala se nořit do různých východních filozofií ve snaze najít směr a naplnění… Toto období netrvalo naštěstí dlouho a na jednom plese jsem se v polovině 2. ročníku setkala s některými lidmi z mládeže a zanedlouho začala mládež nepravidelně navštěvovat. Vtahovala mě především jejich láska, zájem a přijetí – byl to příjemný balzám na mou starou bolest odmítnutí, ale s jejich teologií jsem díky mnoha letům u SJ měla vážné problémy. Nedokázala jsem přijmout hlavně učení o trojici, Duchu svatém, Kristově božství, nerozuměla jsem, co znamená spasení z milosti, a tak jsem strávila mnoho času v různých diskusích ve snaze dokázat jim, že nemají pravdu.
Klíčový zlom přišel asi po půl roce, kdy jsem jela s mládeží sjíždět řeku Lužnici. Moc mě oslovovala krásná příroda, atmosféra dobrodružství a romantiky, ale také večerní „slova“ u táboráků o hodnotách v životě a hledání smyslu. Nejvíce se mě ale dotýkala láska a jistota vnitřního naplnění, které jsem viděla u křesťanů kolem sebe a které zjevně měly hlubší zdroj, nezávislý na vnějších okolnostech. Rozhodla jsem se, že „to“ chci taky, a tak jsem v pár nedokonalých, ale upřímných větách poprosila Boha, aby vstoupil do mého života a vedl ho. V ten okamžik jsem nepocítila nic zvláštního, snad jen novou naději – ale přesto Bůh opravdu vstoupil a začal můj život proměňovat… Začal mě svou láskou vymotávat z pavučiny odmítnutí a uzdravovat mé srdce. Učí mě odpuštění přijímat i odpuštění dávat. Odhaluje mi, kdo jsem – né proto, aby mě zahanbil, ale osvobodil od mého svazujícího sobectví. Jeho světlo vždy osvobozuje a uzdravuje. Chce prozářit každou složkou osobnosti člověka, ale vstupuje jen tam, kde Ho pozvu. Nikdy nenaléhá, ale trpělivě čeká, až sama zatoužím po změně.
Život s Bohem ovšem neznamená, že nemám žádné problémy (a někdy se mi zdá, že jich mám naopak ještě více než dříve), ale to, že mám na koho svoje břemeno složit, že vždy mohu jít k Někomu, kdo má sílu mi pomoct – vyjádřeno slovy apoštola Pavla: „Na všech stranách jsme tísněni… ale v tom všem slavně vítězíme moci Toho, který si nás zamiloval“(Bible). Jeden filozof říká, že každý z nás má nějakou berličku, o kterou se opíráme, jde jen o to, jestli vydrží, když se o ní skutečně opřeme. A já vím, že moje „berlička“ vždy vydrží.
